Nešťastný březen

Dlouho jsem tu nebyla, já vím. Bohužel na blogování jsem neměla čas, ani náladu.

Ne kvůli koronaviru...

Jirkovi se stal v práci v lese úraz. 

4. března dopoledne mi zavolal do práce, že má úraz, něco s nohama.

Jezdí s traktorem, tahá klády. Jedna se vymrštila, praštila ho přes nohy.

O půl hodiny později mi volal jeho nadřízený, že přijela sanitka, vrtulník je na cestě. A Jirka má zlomené obě nohy v oblasti bérců.

Bylo mi hrozně, nevěděla jsem, co mám dělat, co s ním bude, měla jsem hrozný strach.

Protože chlapi pracovali ve skalnatém a hornatém terénu, byl vrtulník se specialistou na slaňování jedinou možností, jak Jirku dostat bezpečně a s co nejmenší bolestí dolů.

Odpoledne mě kamarád odvezl do Budějovic, na řízení jsem se necítila. Bohužel Jirka byl zrovna v tu dobu na operaci, kde mu jednu kost na každé noze museli sešroubovat, druhá prý sroste dobře sama. Za pár dní ho převezli do Prachatic, kde si poležel ještě několik dní.

Ze začátku jsem za ním jezdila každý den po práci, ale potom byly návštěv kvůli koronaviru zakázané.

Tak jsem se snažila trávit čas šitím roušek, procházkami s Argem, prací. Ale moc jsem nespala. Argo byl také nějaký smutný, ráno nechtěl jíst, byl zvyklý, že ho krmí Jirka.

16. března se Jirka vrátil domů, a já začala pracovat z domova. Zaměstnavatel mi vyšel vstříc, jezdím do práce jen 2-3x týdně třeba na hodinu. Jídelní stůl se stal mou kanceláří.

Gauč vybavený ortopedickou matraci je zase Jirkovo místo. Když nepracuji, cvičíme cviky, které nás doktoři naučili, odpoledne chodíme ven. Tedy jezdíme, s vozíkem. Do června nesmí Jirka na nohy stoupnout. Pak dostane berle. Ale do té doby musíme fungovat s vozíkem. A to znamená přesunout nějaký nábytek, zvýšit postel, aby se mu lépe přelézalo, odšroubovat prahy. Hodní sousedi a Jirkovo táta vyrobili přes schody rampu.

Ale teď už to docela zvládáme. Musíme. Jen Jirka se už doma hodně nudí. Snad to s těmi berlemi už bude lepší. Za to na mě padly veškeré ostatní práce, dřevo, sekání trávy, nákupy atd.

Bohužel, to nebyla jediná smutná březnová událost, kterou jsem obrečela.

Samíček odešel do psího nebíčka.

Já s ním být nemohla, bylo to v době, kdy byl Jirka ještě v nemocnici.

Ale naši s ním byli až do konce. Věřím, že to věděl, že není sám, že se nebál.

Nikdy nezapomenu na to jak, na nás koukal z ohrádky, když jsme se ségrou přišly ze školy. Byl malinký, pomačkaný, s kulatým bříškem a roztomilou tlamičkou. Jak první roky ničil květiny, hrabal díry, sežral na co přišel. Jak byl přítulný, nesnášel vodu, miloval drbání na hrudníku, a vyhříval se na sluníčku.

Bude mi chybět, až přijedeme na návštěvu k našim, a on nás nepřiběhne přivítat...

..........................................................

Omlouvám se za tak smutný příspěvek, ale nějak jsem cítila, že to musím napsat. V této době si ani nemám moc s kým popovídat...

Ale příště už bude veseleji, slibuji, mám tolik fotek z Velikonoc, ze zahrádky, tolik jsem vám toho neukázala! A také už budu mít čas i na návštěvu vašich blogů.

Jo a v pondělí jedeme na kontrolu a rentgen, tak držte palce, ať to dobře dopadne. Děkujeme :o)